KŘÍDA
KŘÍDA
(Zimoděj) Na Křídě ani na horách moc víry nebylo. Přišli sem Omniánci a uspořádali několik modlitebních setkání, v poslední době zhruba jednou do roka, občas zavítal kněz církve Žasnoucích devátého dne nebo Vizionářů Malé víry. Jindy sem na oslu přijel kněz z církve Malých bohů. Lidé přišli a poslouchali je, když kněží mluvili zajímavě, nebo se rozohnili, zrudli a křičeli. Lidé s nimi zpívali písničky, když se jim líbila melodie. Jak se blížila k domovu, prohlížela si chráněná pole v nížinách. Už byly vybudovány přístřešky k odchovu nově narozených jehňat. Na tuhle roční dobu bylo opravdu hodně sněhu. Ovce byly březí ve stejný čas jako každý rok, sníh nesníh. Ovčáci věděli, jak nestálé a drsné počasí dokáže být i při porodech ovcí. Zima se nikdy nevzdávala bez boje. Po pláních se mluvilo o podivných úkazech. Mluvilo se o jednom starci, který žil ve staré chatrči pod vodopádem. Našla se u Dvěkošil, v místě, kde protéká pod mostem na dostavníkové cestě. A o zájezdním hostinci, kde sám od sebe odjel poštovní dostavník. Našel se na úpatí Křídy. Všechna dvířka byla otevřená a jeden kůň chyběl. Kůň se později našel na pastvinách. Zvíře bylo dobře krmené a ještě lépe ošetřené.
HRAD na Křídě
(Zimoděj) Křídu zasypal sníh. Sníh napadal i kolem ovcí, které na jeho pozadí vypadaly špinavě nažloutlé. Zakryl hvězdy, ale zářil svým vlastním světlem. Zalepil okna chalup a ještě víc utlumil žluté světlo svíček. Hrad ale nikdy nezasypal. Ten stál na pahorku, kousek cesty od vesnice a nad všemi těmi domečky s doškovými střechami se pyšně tyčila jeho mohutná kamenná věž. Chalupy vypadaly, jako kdyby vyrostly přímo z krajiny, ale hrad a jeho věž je přišpendlily na místě. Zámecké hradby byly silné. V noci tam nehlídaly žádné stráže, protože ty zámek v osm hodin zamknuly a šly domů. Místo nich tam byl starý Ráhýnko, který kdysi patřil k hradním strážím. A teď byl úředním nočním hlídačem, ale každý věděl, že pravidelně kolem deváté, večer co večer, usíná v křesle před krbem. Nosil starou trubku, na kterou měl teoreticky zatroubit v případě útoku, i když nikdo nevěděl, k čemu by to bylo dobré. Roland spal ve Volavčí věži, protože to bylo hodně vysoko, vedla tam spousta schodů a po nich jeho tety chodily jen velmi nerady. Věž také měla neobvykle silné stěny.
Psokřivice
žily na hlavní cestě, pozorovaly, jak se kolem pohybuje svět. Obyvatelé Psokřivic (Zimoděj) vždycky postupovali podle knihy Magavenatio Obtusis. Lidé v městečku nevěděli, jak se tam kniha dostala. Jednoho dne se prostě objevila na polici obchodu se smíšeným zbožím. Uměli samozřejmě číst. Jenže obyvatelé nevěřili knihám a potažmo ani tomu druhu lidí, kteří je četli. Tahle kniha však byla o tom, jak si poradit s čarodějkami. Je to místo, odkud pochází Tonička Bolavá.
Dvěkošile
nebyly to Psokřivice. Dvěkošile od Psokřivic byly vzdáleny jen den cesty.
Tonička Bolavá (Obléknu si půlnoc) považovala všechny vesnice kolem Křídy za své. Oblast, o níž čarodějka přemýšlela jako o své a pro jejíž obyvatele dělala všechno potřebné se nazývala usedlost, a její usedlost byla pokrytá trávou a tráva zase převážně ovcemi. Ovčácký jarmark byl jednou ze všech nejúžasnějších světových atrakcí. Jarmark trval tři dny a pořádal se na konci léta. Pro většinu lidí žijících na Křídě a v okolí to byla jediná dovolená. Každá rodina, dokonce i ty v horách, si chovala alespoň jedno prase, které jim přes léto sloužilo jako popelnice na přírodní odpad a po zbytek roku jako vepřové, slanina, šunka a klobásy. Každý pasák z hor dříve nebo později zahlédl figlí pahorek. Nikdo o tom ale nikdy nemluvil. O některých věcech bylo lépe mlčet. Stáda ovcí byla pod ochranou hlídačů. Pahorek se nacházel velmi blízko místa, kde měla pasteveckou chatu babička Bolavá.
Každý dům ve vsi měl zahrádku. Většina z nich byla plná zeleniny.