Fantasy a sci-fi

Velká A’Tuin

je obrovská vesmírná želva, příslušník fiktivního druhu Chelys galactica. Zvolna se pohybuje vesmírem a na svém krunýři nese čtyři gigantické slony (Berilia, Tubul, T'Phon Veliký a Jerakeen), křeří nesou na svých hřbetech Zeměplochu (Discworld). Zeměplochu si bohové stvořili pro své vlastní potěšení, aby si odpočinuli od vytváření složitých planetárních systémů. Slunce  obíhá kolem Zeměplochy. Je to jediný systém svého druhu, kde musí slon uhýbat nohou, aby slunce mohlo projít.

Jakého je A'Tuin pohlaví, není obyvatelům Zeměplochy známo, neboť se jim vzhledem k uspořádání jejich světa dosud nepodařilo pohlédnout na velkou vesmírnou želvu zespodu. Velká A'Tuin (Lehké fantastično)  putuje na vesmírnou obdobu pláže, kde se na závěr příběhu z osmi obřích vajec líhne jejích osm potomků, malých vesmírných želv velikosti asteroidu, každá s vlastní maličkou Zeměplochou. Malá želvata se pak za její přítomnosti vydávají na svou vlastní pouť vesmírem.

Na Zeměploše nežijí jen lidé, ale tvorové všeho druhu. Celou Zeměplochu obklopuje magie, kterou využívají mágové a čarodějnice; světlo na ní je pomalé a líné. Většina věcí, které my bychom automaticky považovali za neživé, jsou na Zeměploše živé.

Okraj zeměplochy je zakončen krajopádem, kde voda oceánu volně padá dolů ze světa. Kolem okraje je duha, tzv. okrajka. Vědci na Zeměploše diskutují o tom, že je to pouhý horizont a svět za ním pokračuje, avšak námořníci se tam neodvažují a ti, co se odvážili zajet tak daleko od pevniny, se už nikdy nevrátili.

Zeměplocha má dvě hlavní světové strany - Střed a Okraj. Z poměrně složitých astronomických důvodů má Zeměplocha osm ročních období.

Uprostřed Zeměplochy jsou hory Beraní hlavy, ve kterých se dobře žije čarodějkám. Další Zeměplošskou zeměpisnou zajímavostí je Kruhové moře, které dostalo svůj název zcela oprávněně. Nejznámějším a přitom nejšpinavějším a nejsmradlavějším městem je Ankh-Morpork, kolébka všech zločinců. Tímto městem protéká řeka Ankh, která už je jen břečka odpadu a jiné špíny.

Lu-Tze (Metař)

je starším mnichem historie z kláštera Oi Dong. Mniši historie mají za úkol střežit historii Zeměplochy, on sám ovšem někdy neváhá do toku času zasáhnout, protože zná lepší alternativu. Z autorit uznává jedině opata, což je vzájemné a opat jako jediný zná způsob, jak Lu-Tzeho donutit i k těm nejnáročnějším úkolům.

Lu-Tze má kolébavou krabí chůzi, je malý a holohlavý, obvykle oblečen do špinavého roucha a polorozpadlých sandálů, a často kouří páchnoucí cigarety vlastní výroby. Živí se jen neloupanou hnědou rýží a pije zelený čaj. Většinou se na klíčovém místě potuluje s koštětem v ruce a využívá toho, že metařů si nikdo nevšímá. O jeho životě a činech kolují legendy. Pokud k tomu není opravdu donucen, vyhýbá se použití bojových umění, většinou za pomoci Pravidla Jedna: „Nikdy nejednej neopatrně, když stojíš tváří v tvář malému, holohlavému, vrásčitému staříkovi, který se usmívá.“ Je však dosti pravděpodobné, že toto pravidlo vzniklo právě díky Lu-Tzemu, když se dostal do situace, kdy neměl jinou možnost.

Jeho koníčkem je pěstování bonsajových hor včetně sopek a ledovců.

Inspirací pro tuto postavu byl taoistický filosof Lao-c'.

Metař (Noční hlídka) Duněly a zvonily tamburíny, rohy ječely jakési divoké melodie a zpoza rohu vytančila rada rozjásaných mnichů, kteří vykřikovali ze všech sil svatá hesla. Elánius klesl na kolena a vnímal jen řadu nohou v sandálech, které dusaly kolem něj, a na všech stranách vířící hrubě tkaná roucha. Vzápětí byli mniši pryč, vzdalovali se vedlejší uličkou, vířili v tanci a bušili do tamburín a gongů.

Bruta (Brutha) 
je asi sedmnáctiletý mladík sudovité postavy. Má velký, kulatý, zarudlý a poctivý obličej, ruky jako fláky šunky a nohy jako kmeny stromů, zakončené plochými chodidly a naraženými kotníky. Nosí umouněné roucho a plandavé sandály. Zprvu to byl nenápadný a zcela nevzdělaný mladík, který v klášteře okopával melouny a dýně. Není příliš bystrý, neoplývá intelektem a neumí číst ani psát, což je kompenzováno jeho absolutně dokonalou pamětí, jež mu umožňuje po pár vteřinách pozorování „obkreslit“ přesné znění textu, který před chvílí viděl. Je také laskavý, šlechetný, důvěřivý a plně oddán své víře. 

Bruta byl vychováván svou babičkou, která jej vedla k tiché a slepé víře v boha Oma. Potom vstoupil Bruta do jednoho z omniánských klášterů, kde se stal novicem a pečoval o církevní zahradu. Díky výchově své babičky se stal zřejmě posledním, kdo věřil přímo v samotného boha Oma a ne pouze kultu kolem něj, což mu, jako jedinému, umožnilo slyšet volání svého pána, který byl nešťastnou souhrou okolností proměněn v želvu, a stát se novým prorokem omniánské víry. Nejspíš ani netušil, čím vším se brzy zapíše do historie.

Všechno to začalo, když se hlava omniánské kvizice Vorbis dověděl o Brutově obrovském talentu. Vzal ho proto na zdánlivě mírovou misi do Efebe, ze které se stala nezdárná, násilná okupace říše. Brutovi se podařilo zachránit Vorbise, kterého provedl rozlehlou pouští plnou pochybností o správnosti své víry až na zpět do jejich domovského města, Citadely. Krátce před koncem tohoto putování byl však prohnaným Vorbisem zrazen. Ten si pak přivlastnil všechny jeho činy, byl církví jmenován prorokem a Brutovi přichystal hrůznou smrt na mučidle. S boží vůlí byl Bruta v poslední chvíli zachráněn.

Om
je jeden z tzv. nepřítomných bohů (na tyto bohy se stále široce věří, ale již se otevřeně neprojevují ani nehrají zjevnou roli ve smrtelných záležitostech). Jeho věřících začalo ubývat, když v něj přestali věřit a začali více věřit v představu, že v něj věří, až zůstal jen jeden jménem Bruta se skutečně pozoruhodnou pamětí. Po děsivém dobrodružství napříč Zeměplochou Om (po většinu cesty uvězněný v podobě želvy) konečně získal své věřící a Bruta zabránil válce.

Slepý Io
není ve skutečnosti slepý, jen nemá na hlavě žádné oči, je díky své neselhávající ostražitosti náčelníkem bohů Jeho oči, kterých má impozantní množství, vedou tak trochu nezávislý život.

Osud a Dáma

jsou dva bohové na hoře Cori Celesti, kteří jsou opravdu strašní. Zbytek hádavých bohů tvoří vlastně jen přerostlí lidé, kteří mají rádi víno, ženy a války. Z Osudu a Dámy však mají lidé strach.

Bohové hrají hry s osudy lidí. Ale než začnou, musí si na hrací plochu rozestavět všechny figurky a prohledat celý palác, aby našli kostky. Herní plocha představuje do detailů vypracovanou plastikou mapu Zeměplochy, na které je namalována čtvercová síť.

Osud 

Vypadá jako příjemný muž středního věku, ale jeho oči jsou bezedné. Dá se s ním smlouvat, ale příslovečně je nemožné ho ošidit, ačkoli se to už minimálně jednou stalo (když Barbar Cohen hodil sedmičku na šestistěnné kostce). Je známo, že hraje hry proti Dámě pomocí smrtelníků jako pěšců a vždy hraje na výhru. Ve městě Ankh-Morporku má Osud malý masivní olověný chrám, kde se po nocích schází jeho vyzáblí uctívači s prázdnýma očima. Za bezměsíčných nocí tam slouží své osudem předurčené a většinou marné rituály (Barva kouzel).

Dáma

je úžasně krásná bohyně. Má hebký, ženský a přitažlivý hlas, zelené oči barvy smaragdů. Bohyně Dáma nemá vůbec žádný chrám, i když je nepochybně nejmocnější z bohů na Zeměploše.

Offler

je krokodýlí bůh pocházející z Klače a je uctíván ve většině zemí, kde je teplo a mají tam s velké řeky, a dokonce i v jiných částech Zeměplochy, kde lidé nikdy žádného krokodýla neviděli. Říká se, že si za svou dlouhou existenci vyvinul větší míru zdravého rozumu než ostatní bohové, což ho vede k tomu, že k většině problémů přistupuje pragmatičtěji než ostatní, například omezil svůj seznam Ohavností na několik nežádoucích potravin, aby přilákal více věřících. Je navštěvován posvátnými malými ptáčky, kteří mu nosí novinky o jeho uctívačích a také mu čistí zuby.

Astfgl
je králem démonů, vládce pekel v podzemních rozměrech. Provedl ve své říši spoustu inovací, tak aby mučení hříšných duší mělo konečně smysl, nakonec byl ale povýšen na prezidenta a pověřen vypracováváním studií.

Bel-Shamharoth

je také známý jako „Požírač duší“, „Vytvářející duše“ nebo „Odesílatel osmi“. Vnitřní rozměry jeho osmibokého chrámu porušují docela základní pravidlo architektury tím, že jsou větší uvnitř než navenek, jako mnoho jiných budov Zeměplochy. Je docela hnusný, plný tunelů pokrytých nepříjemnými rytinami a nesourodými kostrami a osvětlený fialovým světlem téměř černým. Osmihranné krystaly v intervalech vrhají dosti nepříjemnou záři, která místnost neosvětluje, spíše zvýrazňuje tmu. Podlaha je pokryta osmistrannými dlaždicemi (není možné u běžných osmiúhelníků, které se nelámou, ale u některých nepravidelných osmibokých obrazců a hyperbolických osmiúhelníků je to možné) a stěny se svažují a vytvářejí osmistěnné chodby. Dokonce je někdy vidět, že kameny mají osm stran. Všechny trasy vedou do centra, kde intenzivní fialové světlo osvětluje širokou místnost s osmi stěnami a osmi průchody. V místnosti je nízký osmiboký oltář a obrovská kamenná deska, rovněž osmiboká, mírně nakloněná. Pod tím je černý chapadlový tvor s obrovským okem a tisíci přísavek, chapadel a kusadel.