Fantasy a sci-fi

Verence II. z Lancre 
Verence se poprvé objevuje v šesté knize ze série Zeměplocha, Soudné sestry, jako dvorní šašek panovníka Lancre, vévody Felmeta, který nastoupil na trůn po vraždě Verence I. Šašek Verence sloužil  králi stejně jako jeho otec, a před ním jeho dědeček.

Je drobný a příjemný s laskavýma vodnatýma očima. Je vysoký, ale poskakuje v přikrčení, takže vypadá menší, než ve skutečnosti je. Teče mu z nosu, nemá rád pudink a absolutně nemá žádný smysl pro humor. Vzdělával se v Cechu bláznů, do kterého ho jako malého poslal jeho dědeček.
Na začátku knihy se spřátelí s čarodějkou Magrátou Česnekovou, což vede k poněkud neobvyklému vztahu, dokonce i pro šaška, ve kterém se obě strany příliš stydí diskutovat o svém vztahu. Nakonec prokáže odvahu postavit se vévodovi a odhalí, že byl svědkem vraždy Verence I. Když je Felmet sesazen, skrytý dědic Verence I., Tomjan, odmítne trůn a dá přednost svému životu divadelního herce. Stařenka Oggová všem řekne, že šašek je Tomjanův starší nevlastní bratr. Předpokládá se, že to znamená, že je synem manželky staršího šaška a Verence I., a je pak korunován jako Verence II. Když je Verence povýšen na krále Lancre, jeho a Magrátin vztah eskaluje v opravdovou lásku, protože ani jedna strana neví jak postupovat, ve skutečném vztahu není velký pokrok. Ale král Verence II. svatbu s Magrátou naplánoval za jejími zády a bez jejího souhlasu, takže Magráta svatbu odvolá. Když však elfové zajmou Verence, pomůže Magráta odrazit invazi elfů na Lancre použitím starého železného vybavení a zachrání ho. Nakonec se Verence a Magráta konečně vezmou. 

"Do role vladaře tedy nastoupil jako dokonalý neznalec... Nikdy mu nikdo neřekl, jak má být králem, takže to musel postupně zjišťovat docela sám..." (DaP)

Verence II. je král s velmi dobrými úmysly, který bere řízení království velmi vážně. Cíleně a nezistně pracuje pro veřejné blaho. Nejvýraznějšími výsledky jeho pokusů o modernizaci království byl parlament, který nikdo nenavštěvuje. Myslí si, že jeho poddaní oceňují jeho pokusy o zlepšení života, ve skutečnosti by dali přednost králi, který jim rozkazuje a hodně hýří. 

"Verence II. je ten nejmírnější nejmírumilovnější vládce v dějinách celého Lancre...jeho poddaní ho přijímají s určitým dobromyslným pohrdáním...další z Verencových nápadů. Pokoušel se v Lancre zavést efebskou demokracii, dát každému volební hlas...ale nebyl zas tak hloupý, aby dal volební právo chudým, zločincům, bláznům nebo ženským..." (DaP)

Je pravděpodobné, že Verence může být jemnou parodií na Charlese, prince z Walesu .

Magráta Česneková

je čarodějka z hor Beraní hlavy, královna Lancre. Nikdy nebyla předurčena být čarodějkou, žádná pořádná čarodějnice přece nevěří na všechny ty okultní nesmysly, ale Magráta si na nich zakládá. Je velmi citlivá a hodná. Vyzná se v bylinkách. Je mladá, hodně pohublá, téměř plochá. "Je to ta čarodějka s červeným nosem, věčně rozcuchanými vlasy a sklony projevovat rozbřehlý sentiment nad dešťovými kapkami, růžemi a koťátky... je z trojice čarodějek nejmladší...je oblečena do jasných, veselých barev...ve vlasech má květy..." (DaP) Má světlé vlasy, které nikdy nedrží tvar. Nenosí černou, ani špičatý čarodějnický klobouk. Zamilovala se do šaška Verence. "Magráta dosáhla velmi nejstého Porozumění s Verencem....protože oba byli velmi stydliví...Technicky vzato byla zasnoubená s králem Verencem II...." (DaP)

Lancreský hrad

"Lancreský hrad byl mnohem rozlehlejší, než sám potřeboval...ze tří stran hrad obklopují nehostinné, nepřístupné horyděsivý sráz klesal do propasti na místě, kde by byla čtvrtá strana, kdyby tam nebyl děsivý sráz.. Cestou do paláce je most přes lancreskou rokli a pod ním teče řeka Lancre...V celém Lancre jsou jen tři pole, není tam mnoho půdy a není příliš úrodná... Strážní povinnost v lancreském hradě většinou vykonával ten, kdo právě neměl nic jiného na práci....Stařenčin nejmladší syn Jeník měl na sobě velmi špatně padnoucí kroužkovou zbroj...zatroubil na amatérskou fanfáru..." (DaP)

Rydzik Rydziksson (Rhys Rhysson) 

je současný trpasličí Dolní král (respektive královna trpaslíků). Je také politik (Buch).Pochází z Llamedosu (zeměplošská verze Walesu), a proto má mírný přízvuk. Je považována za modernizátorku, která má zájem přijímat nové kultury a myšlenky. Zasedala s Diamantovým králem trollů a nové trendy ve feminizaci ji neznepokojují (a skutečně se o ně docela zajímají). Její toleranci poněkud otestovala Adoráta, když odstranila čtyři tisíce golemů z území, které právem patřilo trpaslíkům.

Král a královna Elfů

Elfům vládne král a královna. Královna je nejviditelnější vládkyně, která organizuje nájezdy a udržuje absolutní kontrolu nad svým královstvím. Král má tendenci se do toho nezapojovat, pokud se tomu může vyhnout. Král a královna možná kdysi vládli společně, ale bylo naznačeno, že došlo k prudkému rozkolu (Dámy a pánové - Sen noci svatojánské) .

Pan Zářící (Mr Shine) 
Diamantový král trollů. Něco jako lidový hrdina. V knize Buch přišel do jeskyně v Koumském údolí uzavřít mír. Tady v jeskyni na konci světa byl uzavřen mír mezi trollem a trpaslíkem a budeme následovat smrt ruku v ruce. Protože nepřítelem nám není troll ani trpaslík, ale všichni zlovolní, zbabělí, podlí, ziskuchtiví a záštiplní, kteří konají zlé věci a nazývají je dobrými. S těmi jsme dnes bojovali...

Palác

patří mezi nejzajímavější místa Ankh-Morporku,  je to sídlo králů a patricijů, ovšem zde bych se neradila zdržovat dlouho, jáma škorpiónů nemá nikdy dost.

ČEKAN KRVEZBROŤ

PRÁVEM MAZANCE Z KŘEMENCE PRÁVOPLATNÝ, KRÁL VŠEHO TRPASLICTVA (nejlepší část Buch)

Koumské údolí (Buch)

Trollové a trpaslíci postavili v Koumském údolí obrovský kruhový pavilon. Na stěny použili obrovské balvany a polovinu bouří vyvráceného pralesa na střechu. Uvnitř hoří věčný plamen deset metrů vysoký. Na policích kolem ohně jsou umístěny sochy více než stovky trpasličích králů a náčelníci osmdesáti trollích klanů se svými následovníky, sloužícími a osobními strážci.

Baron na Křídě

Starý baron Chumfurttam (Obléknu si půlnoc) je mrtvý. No, to už se čekalo dlouho. Když zemře král, musíte okamžitě ohlásit, že je tady další král. To je hrozně důležité. Nový budoucí baron je prý zpaprčený potróblenec, který si nezaslúží  lúbať bosorbabě opánky, a zachoval se k Toničce nevděčně a neuctivě.

O barona Chumfurttama se Tonička starala skoro dva roky. Nikdy by mu neudělala nic co by mu ublížilo

Hrad barona z Křídy (kamenný hrad)

Hrad (Obléknu si půlnoc) byl v základě to, čemu se dříve říkalo rušná obchodní křižovatka, což znamenalo, že tam bylo výjimečně mnoho lidí, kteří pobíhali všemi směry a pokoušeli se vydělat co nejvíce peněz. Připravoval se pohřeb a připravovala se svatba a dvě tak velké události tak krátce po sobě jistě prověří všechny zdroje a možnosti malého hradu až na samé hranice jeho  možností. Většina hostů budou aristokraté a bylo životně důležité, aby například žádný zúčastněný neseděl vedle nikoho, kdo byl příbuzný někoho, kdo v minulosti zabil některého z příbuzných zmíněného zúčastněného. Tonička nikdy neviděla brány hradu zavřené, jen v noci. Ve dne hradní síně fungovaly jako něco mezi vesnickou radnicí a trhem, kde si postavil svůj stánek stejně tak kovář, jako truhlář, kde si hrály děti, když pršelo. Baroni žijící na Křídě během těch mnoha let vycházeli s tolika lidmi, že nakonec zapomněli, jak někoho zavřít. Z vězení se stal kozí chlívek. Když byla Tonička malá existovala v hladomorně hradu celá řada děsivých kovových předmětů, ale nikdy se nenašel vězeň tak zlý, aby se na něj použily. Nakonec je starý baron všechny poslal k místnímu kováři, aby z nich vyrobil rozumnější věci. Jediné, co zůstalo byla železná panna. To nejdůležitější na opevněném hradu je to, aby se nikdo, komu to nechcete dovolit nedostal dovnitř, když o to nestojíte, takže ve stěnách nejsou žádná okna, jen ta opravdu vysoko nahoře, kde jsou komnaty pána hradu a jeho blízkých. Roland se už před delším časem přestěhoval do otcova pokoje. Baron už byl příliš slabý, aby dál zvládal dlouhé schodiště. Kdo by chtěl vyrazit dveře, musel by po úzkých spirálovitých schodech přinést dobývacího berana nahoru na úzké odpočívadlo. Četař Roberts a všichni jeho muži jen velmi neradi přijímali rozkazy od obou tet. Každý však věděl, že pokud by baron zemřel dříve, než bude Rolandovi jedenadvacet, budou majetek spravovat rovným dílem obě ženy, dokud nedosáhne plnoletosti. A baron byl velmi těžce nemocen, i když mrtev zatím nebyl. Své výlety a toulky hradem si Roland nechával na časné ráno, když všichni spali, nikde nebyla ani noha, a on mohl v klidu plenit lednici i spíž. V té době také chodíval navštívit otce. Doktoři starému pánovi dávali něco, co ho zklidňovalo a omamovalo, ale Roland ho vždycky alespoň na chvíli držel za ruku. Dokud měl obsazenou věž, bránil jediné místo na hradě, kde tety nemohly čenichat a krást. Co ještě našel, schovával pod svou postelí, rodinné stříbro, matčinu malou šperkovnici, ale už jí chyběl prsten a stříbrný náhrdelník s granáty, které mamince nechala babička. Toničce posílal dopisy z Dvoukošil. Psal dopisy rád. Měnily svět v příjemnější místo. Na druhé straně hradního nádvoří byla zbrojnice. Nebyla nijak zvláštní. Byla tam jedna kompletní plátová zbroj, ale složená z různých kousků, několik mečů, válečná sekera, kterou nedokázal nikdo zvednout. Pak tam ještě zbývala kroužková košile, ovšem ve stavu, který nasvědčoval tomu, že na ni zaútočili výjimečně schopní moli. Pak tam bylo několik dřevěných figur na silných pérech, určených pro cvičení s mečem. Zámecké hradby byly silné. V noci tam nehlídaly žádné stráže, protože ty zámek v osm hodin zamknuly a šly domů. Místo nich tam byl starý Ráhýnko, který kdysi patřil k hradním strážím. A teď byl úředním nočním hlídačem, ale každý věděl, že pravidelně kolem deváté, večer co večer, usíná v křesle před krbem. Nosil starou trubku, na kterou měl teoreticky zatroubit v případě útoku, i když nikdo nevěděl, k čemu by to bylo dobré. Roland spal ve Volavčí věži, protože to bylo hodně vysoko, vedla tam spousta schodů a po nich jeho tety chodily jen velmi nerady. Věž také měla neobvykle silné stěny.

Roland de Chumfurttam

mladý baron na Křídě

(Zimoděj) vychovaly ho dvě naduté, pyšné tety Danuta a Araminta, protože jeho otec, baron, se víc zajímal o koně a psy. Od té doby se vice méně změnil, byl zamyšlenější, méně zpupný, vážnější, méně hloupý. Musel nosit brýle (v tom byl první na Křídě). A měl knihovnu, ve které bylo více jak sto knih. Knihovna vlastně patřila zámku, ale nikdo jiný se o ni nezajímal. Některé z knih byly obrovské, s dřevěnými deskami, psané velkými černými literami a plné kolorovaných ilustrací zachycujících podivná zvířata a vzdálená místa. Byla tam kniha generála Taktika, Zuřivosova Kniha neobvyklých dní, Trumberova kniha Proč jsou věci, jak jsou aneb Nic není jinak a s výjimkou jednoho dílu celá Zlověstná encyklopedia. Roland nemohl mít přátele mezi vesnickými kluky, protože byl syn barona a kdovíco. Tety už zase křičely přede dveřmi, teď něco o tom, že zamknou dveře do otcova pokoje. A teď ještě to se zazděním tajné chodby. Už mu zbývá jen ten volný kámen ve zdi, který když se vyndá, otevře průchod za tapetu ve vedlejším pokoji, velká uvolněná dlaždice v podlaze, která když se odsune stranou, umožní mu seskočit do místnosti pod ním, a pak samozřejmě ten řetěz za oknem, po kterém se může spustit až na zem. A na psacím stole, na spiscích generála Taktika, má kompletní , úplně novou sadu všech zámeckých klíčů. Mohl odcházet a přicházet, jak se mu zlíbilo. Tety mohly šikanovat jeho otce, mohly křičet dle libosti, ale on jim nikdy patřit nebude. Z knih se toho naučíte hodně. Umíš bojovat? Přečetl jsem celou knížku Příručka pro šermíř. Roland de Chumfurttam, mladý baron na Křídě, jeho předkové byli králové a vlastnili Křídu proto, že zabili ty krále, o nichž si mysleli, že jim nepatří. 

Kalendária (Obléknu si půlnoc) z rodu Almanachů-Ročenků

budoucí baronka na Křídě, štíhlá nenápadná blondýnka, ráda maluje akvarely, žárlí na Toničku, také by chtěla být čarodějkou, ráda tráví čas v knihovně. Je o osm dní mladší než Tonička. 

Dlouhé světlé vlasy, mléčná pleť, celkem vznešený původ, bohatá vznešená dáma, dívka princeznovského typu, ale přesto dokázala, aby kvílící kostlivec přestal kvílet, tím, že mu dala medvídka. Tomu Bábi Zlopočasná říká hlavologie.

Sídlo Almanachů-Ročenků

Sídlo A-R leželo na vzdáleném konci Křídy a byl to vlastně ten nejvzdálenější konec, protože tady křída začala ustupovat jílu a  kamení. Byl tam park s vysokými stromy - celý les stromů - a řada fontán před sídlem. Byly tady přístavky a křídla, obrovské ozdobné jezírko a korouhvička ve tvaru volavky. Žije tu Kalendária se svojí matkou vévodkyní. Mají asi dvě stě padesát sluhů včetně rodin. Asi čtyřicet jich he na farmě a dalších dvacet v mlékárně, dalších čtyřiadvacet pracuje v lese, sedmdesát pět je jich zaměstnaných v zahradách, které zahrnují i banánový skleník, ananasový skleník, melounový skleník, leknínárium a průtočné pstruzí jezírko. Zbytek pracuje v domě a hostinských pokojích. Většina našich služebných se stará o staré služebné. 

Na konci chodby byla knihovna. Pradědeček Kalendárie byl velký sběratel. Knihovna bývala větší, ale strýc Karel některé odnesl. Kalendárie je jediná, kdo sem ještě chodí.

Králové ze Mžilibaby

Prastaří králové ze Mžilibaby, kteří jsou pohřbeni v pyramidách, věřili, že si s sebou mohou na onen svět vzít všechny možné věci. Jako třeba zlato, drahokamy a otroky.